Michal Valenta

Pracujeme, nebo umíráme?

7. 06. 2007 17:38:21
Spoustě lidem v moderním světě již pravděpodobně došlo, že jedna z pravděpodobných příčin jejich nevyhnutelného závěru života - smrti - může být rakovina. Takové zjištění nutí jistě k představám o tom, jaké to bude, dostanu-li se do této situace i já, a budu na rakovinu umírat. Po rozhovoru se zdravotní sestrou z onkologického oddělení jsem nevycházel z údivu a rozhodl jsem se napsat na toto téma svůj první článek.

Obecným faktem, na kterém se doktoři a zdravotní sestry shodnou, je počáteční bagatelizace a neuvědomení si závažnosti nastalé situace. Uvedu příklad tří pánů (workholiků), který mne značně šokoval.

Pan X byl nedávno hospitalizován. Je podnikatel a firma se nesmí zastavit. S lišáckým úsměvem ulehá na lůžko starajíc se o nejbližší zásuvku, která poslouží pro nabíjení mobilu. Se všemi se zdraví a dává jim najevo, že je zde sice poprvé, ale v každém případě jen na chvíli. Zbaví se nepříjemné rakoviny a hned po tom půjde dál řídit firmu. Poučky sester a doktorů vnímá spíše jako úřední povinnosti, léčbu samotnou pak jako daň z příjmu. Zaplatit a odejít, tak už to někdy musí být. Neuvědomuje si však, jak až ironicky blízko je pravdě. Po dvou týdnech pokusů o léčbu rozsáhlého nádorového bujení, které již stihlo napadnout všechny orgány, už na tváři pana X úsměv nikdo nevidí. Dokonce i otisk mobilního telefonu na líci se vytratil. Ano, už mu to došlo. O týden později umírá.

Pan Y patří mezi poctivější. Pečlivě sleduje úkony a instrukce všech sester i doktorů. Přikyvuje a dává najevo svou odhodlanost podstoupit vše, co povede k jeho záchraně, potažmo k záchraně celé jeho firmy. V něčem se však silně podobá panu X, je to právě onen otisk mobilního telefonu na tváři. Na druhý den jej není k nalezení. Sestra vyzvídá na pacientech, kamže se pan Y poděl? Konečně jeden pacient prozrazuje účast pana Y na dvouhodinové poradě firmy. „Jste si vůbec vědom závažnosti vašeho onemocnění?“ Burácí primář oddělení. Pan Y sklopí zrak a dává najevo lítost: „Už se to vícekrát nestane, pane doktore.“ K večeru opět není k nalezení, ostatní pacienti naznačují, že už ho více nechtěli krýt, neřekl jim tedy, kam se tentokrát vydal. Následující týden nastupuje ostříleně na chemoterapii. Trápí ho však zítřejší schůze. Večer přichází sestra zkontrolovat zařízení, pomocí kterého panu Y odkapává „chemo“. S údivem zjišťuje vyšší tempo přístroje. Po krátkém slovním souboji se pan Y přiznává, přeci tu schůzi nemohl jen tak pustit.

Pan Z je velice mladý na umírání. Všichni v jeho firmě mu fandí a věří, že svůj souboj s rakovinou neprohraje. Protože ho mají rádi, dají mu sebou, jako řádnému programátorovi, spoustu práce. Pan Z otvírá notebook a od rána do noci pracuje. Také se nezabývá vážností situace, přece mu každý říkal, že je mladý a silný, musí se z toho dostat. Sestra znalá oboru vtipkuje: „Pane Z, vy toužíte po velice drahé rakvi, takové té vykládané, lakované a s pozlacením. Proto tak pracujete, že ano?“

Jak už jistě každý pochopil, situace všech tří pánů je velice závažná. Uvědomují si to však oni? Všichni víme, že cigareta často způsobuje rakovinu plic a snad i dalších orgánů. Co ale způsobuje rakovinu těm ostatním? Nemůže to snad být i práce?

Autor: Michal Valenta | karma: 8.32 | přečteno: 548 ×
Poslední články autora